Mé city...

Mé city jsou jak rozbouřená voda
co stále víří...
...ale žádnou hloubku nemá...

Očišťují kameny, trhají ven plevel.
Ale hloubku co se skrývá,
stále není vidět...

Mé city jsou jak vířící hladina...
Na povrchu krásné kruhy dělá.
Ale hloubku, hloubku tu vážně v sobě nemá...

Mé city jsou jak hořký blín.
Všude kolem roste,
ale není pravým pokladem...

Mé city jsou jak divoká bouře.
Všechno kolem zpřehází.
Když zmizí, zbyde po ní jenom temný stín...

Cesta vlakem

Výlet
Pro málo chvilek
co mám v životě.
Vyplatí se výlet
za zdi i do sítě.

Když druzí uvidí
zlatavou rybičku,
hned se jim za zdí
objeví v srdíčku...


První... (žena s bolestí)
Svou duši odhalí
avšak jen občas,
bojí se zranění,
bojí se zásad.

Svou duši odhalí
aby ji skryla.
Zvenku si prohlédne
kde byla díra.

Tu díru zalepí
skryje se v stínu,
však její citlivost,
dává jí víru...

Víru, že jednou snad
nebude v stínu,
duši svou ukrývat
a lepit v ní díru...

--------

Je tvrdá jak kámen.
Čeho se bojí?
Kdopak jí v životě
přetáhl holí?

Bojí se všeho,
bojí se tmy...
Kdy jen si odkryje
své tajné sny...

-----

Je krásná, je smutná
a plná bolestí.
Kdopak ji pomůže,
kdypak se proletí?


Druhá.... (průvodčí)
Ta druhá přišla,
a byla krásná
Vůbec se nebála,
i byla šťastná.

Když dveře otvírá,
krásně se směje.
Jízdenky prodává,
vesele je...

----

Ta první smutná je
bolestí stáhlá...
kdo ví proč - před čím se,
před čím se skrývá...

----

Takové osudy
my lidé máme.
Jednou se bojíme,
dvakrát se dáme.

Otevřem svá srdce
zraněním všem,
potom však navždycky
skryjem se jen...

Dítě
A dítě ve vlaku
jen v klidu jí,
které se úsměvu
neubrání...

Fénix

Jak Fénix vstávám z popela,
a letím k slunci výš.
K oblakům a ke Světlu,
stále k lásce blíž...

Jak fénix vstávám z popela,
svou naději ti dám.
Vždy jak dítě zakřičím,
když po dni umírám.

Být ptákem stále těší mne,
zestárnout a žít...
Znovu se zas narodit,
jak dítě život křtít...

Jak Fénix se vždy probudím,
svou naději ti dám
že všechno těžké ukončí
mnoho nových rán.....

Hoďte si kamenem...

Inspirováno Slávkem z Psanci.cz

Dokud jsme malí, házíme kamínky.
Baví nás šplouchání na vodní hladinky,
baví nás kroužky i vysoké gejzíry,
když kamenem měníme hladiny klid...

Když trochu vyrostem ďábel nám poradí:
„Hoďte si kamenem, když někdo vás podrazí...“
Tak my si házíme, málo se ptáme,
zdali nám ďábel radí to pravé...

Když už jsme staří, smrti se bojíme,
ptáme se zdalipak správně si hodíme...
Malinký kamínek dávno už nemáme
a tenhle veliký, ten nás teď rozláme...

PS:
V poznání pravdy
pláčeme hořce,
nechcem už kameny,
chceme mít mír.

Ale to veliké,
bolestné hoře,
co očistí pláčem svým,
celičké moře.
Očistí duši mou,
od bláta zničenou,
očistí bolesti,
kamenů zlých...

A tak už kameny,
nikdy si nehodím,
neb nejsem bez viny,
radši se pomodlím...