„Srdce se zalije bolestí, slzy se vyhrnou z očí a my se ptáme: jsme vůbec ještě lidmi? Objeví se před námi naše minulost, to jak jsme ukřivděně křičeli na druhé v touze získat jejich lásku, získat nad nimi moc a vlastnit jejich cit k sobě...
Sedíme tady a brečíme do dlaní, říkáme si, že pro nás už život nemá cenu... Vidíme všechno to zlo, co se za námi vleče a chceme zemřít....
Snadné by to bylo uniknutí, ale vyšší spravedlnost nám nedovolí umřít, nedovolí nám se opět uzavřít do bolavé bubliny...
... kdesi v dálce se objeví malé světýlko, jiskřička, která se k nám pomalu přibližuje a říká nám... Jsi milován/milována, vstaň a pojď se mnou. Vstáváš, bereš neznámou bytost za ruku a kráčíš vedle ní do míst, která jsi nikdy neviděl...
Ukazuje ti, jako v televizi, krásné obrazy z tvého života. A ty vidíš, že jsi nežil/a až tak špatně. Žes tam přeci jen měl/a jiskřičky bezpodmínečných darů nebo pomoci druhým. A říkáš si, že tvůj život nebyl až tak zbytečný.
Slzy ti přestanou téct, začneš se pomalu usmívat, dál držíš neznámou bytost za ruku a uvědomuješ si, že vlastně nevíš kde jsi. Chceš se jí na něco zeptat, ale nejde to. Bytost tě pouští, usměje se na tebe, pohladí tě po vlasech, zahřeje tvou hruď a tobě se najednou začne chtít žít. Začneš chtít opravdu milovat, rozdávat to, po čem jsi celý život toužil/a, lásku...
Neznámá bytost se vzdaluje. Zůstává v tobě krásný pocit a ty zjišťuješ, že sedíš ve svém pokoji... Jsi zmatený/á, ale ten pocit zůstává... Víš kým jsi a co máš dělat. Jdeš za svými dětmi, do práce a nikdo tě nepoznává...
Jsi novým člověkem, neseš svou sílu hrdě před sebou a láska prostupuje Tvůj život. Nyní skutečně jsi, UMÍŠ MILOVAT.“