Voda, jak ji milovat.

Pomalu vstupuji do vody, nechávám ji volně omývat své tělo. Pohlcuje mě a přitom naplňuje, stávám se jejím tělem. Zvolna se začínám vlnit jako ona, začínám cítit její proudy, vidím její světlost i stín...
Vidím její sen, jejím zrakem:

„Objímám tebe člověče, jsi mnou a já tebou,
poznávám tvá přání a přináším ti zvěst.
Poslyš: Jsi muž, máš krásné tělo, bohatého ducha,
hovoř o mých proudech, ukaž lidem moje sny.
Dívej se se mnou, na to co vidím já...

... jsem smutná, kalí mě myšlenky světů zlých,
kalí mě touha po moci, po svázání proudů mých.
Pálí mě tráva jež pod vašimi chodidly vysychá.
Pálí mě sen, který každý z vás lidí má.
Je to ten sen, kdy druhému chceš vzít co jeho jest,
kdy druhému bereš právo dýchat, pracovat i snít.
Bereš mu sen, který jeho duši povznáší.

Poslouchej muži, jsi silný a pevný jako strom,
jsi mocný jako řeka a přece se necháš ohýbat věcmi,
co nejsou pro dobro tohoto světa.
Poslouchej muži, sni můj vodní sen,
ukážu tobě jak začít s ním svůj každičký den...

... pohlédni do slunce, když ráno se probouzíš,
omyj si tvář ve vodě mé.
Pohlédni do dálky, která je ve světle,
poznej svůj dar, malého dítěte.
Pohlédni muži, na vše co mám,
v malinké chvilce všechno ti dám.

Zahoď svou touhu bláznivých snů,
ve které ničíš dobro svých dnů.
Muži jsi silný, poslouchej dál,
co všechno tobě v lásce své dám.
Dám ti mou něhu, dám ti můj sen,
zaplň jím prosím svůj každičký den.

V malinké rostlině najdeš mě vždy,
když žízní tou vyschnou tvé rty.
V řekách jsem pro tebe, omyji prach.
Na nebi najdeš mě, když nemůžeš spát.
Jsem teď tvým snem, tvou nezměrnou touhou,
v lásce a míru státi se vodou...“

Smutek

Odjela má žena, zbyl tu po ní smutek.
Kotě mňouká u dveří, ptáci mlčí v kleci.
Odjela má žena, je tu divný klid.
Chybí smích i stesky její,
chybí denní švih.

Odjela má žena a já smutný sedím tu,
do zdí prázdných hledím,
hledám smutku příčinu.

Odjela má žena, kdo by tušil kdy,
že se změní byt tak hodně,
když tu její smích není.

Odjela má žena a já sedím sám.
Kytky vadnou na skříních, prach se na nich vrší.
Venku svítí slunce, pro mě stejně prší...

Úvaha o umaštěném papíru

Myšlenky nejdou, tedy aspoň ne vhodné myšlenky... I když, co je vlastně vhodná myšlenka? Listy papíru jsou dnes popsaný tunami myšlenek, které jsou mnohdy krásně ozdobené, ale jsou prázdné jako papír od svačiny... Snad i ten papír má větší hodnotu než to co se na něm píše...
Jen vůně svačiny je cítit z papíru, který byl použit na verše mladého chlapce, který zatoužil po dívce. Ráno ji potkal cestou do školy - potkal ji, zasnil se a napsal pár řádků. Třeba jí už nikdy neuvidí, ale ty verše a pocit v srdci zůstávají. Umaštěný papír od svačiny je toho svědkem.
Tak tento papír a jeho obsah, je konečně ten správný typ papíru. A myšlenky na něm jsou hodny ceny. Nese informaci o mladíkově citu, je poselstvím jeho duše, je obohacením prázdné šmouhy mezi pisateli plků, jež pouze špiní papír. Tato malá jiskra vroucího citu zaplavila umaštěný papír a naplnila ho druhým, avšak mnohem cennějším posláním. A to vyznáním lásky, které se vepsalo do stvoření...
      Svačina naplnila mladíkovo tělo, láska pronikla jeho srdcem a odraz duše i bohatství jeho citu se octli jako druhé, mnohem důležitější poslání, na tomto kousku papíru. Je svědkem toho, že civilizace ještě nezabila všechen cit v nás. A je toho svědkem obyčejný umaštěný papír!!! Díky jemu, vzdejme mu hold!!!!

      Buďte svěží! :-)

Schovám svou duši

Schovám svou duši pod polštář
nedám ji nikomu na oltář.
Nedám ji nikomu k zhanobení,
má duše na prodej nikdy není.

Schovám svou duši pod polštář,
je na ní andělské peří.
Schovám svou duši pod polštář,
málokdo tomu věří.

Schovám svou duši pod polštář
mezi tisíce dalších duší,
které se skrývají před světem
jenž do nich stále buší.

Schovám svou duši pod polštář,
do místa zvaného ráj,
do něhož děti a blázni
svou cestičku znaj.

Jsme andělé

Ty jsi anděl a já též,
hodíme se k sobě, tomu věř.

Smrt

Smrt je setkání se sebou samým.

Bůh a sen

Kolik bohů můžeš mít?
Kolik snů můžeš snít?
Jaká, že je tvoje cesta?
Je tvrdá, či z měkkého těsta?
Půjdeš po ní rád?
Nebo radši budeš spát?
A co je cestou?
Spánek? Nebo chůze snad?

Mouchy a dům

Kolik bilionů much dokáže postavit ze svého trusu můj nový dům?

Schovávám svou duši

Schovávám svou duši
pod hodný obraz ve své tváři.

Schovávám svou duši
pod obraz dobráka.

Schovávám svou duši
a ani vlastně nevím jaká je.

Schovávám svou duši
jejíž podstata mi uniká.

Schovávám svou duši
a už vlastně nevím kam...

Prudký a zlý

Jsem prudký a zlý,
jsem jak bouře, jak ohnivý vír.

Jsem prudký a zlý,
netrpělivý a výbušný jak čerstvě vyrobený dynamit.

Jsem prudký a zlý,
jen má pravda je ta pravá!
Vášeň mě zabíjí a prudkost vysává.

Jsem prudký a zlý,
kosti i duše lidí lámu.

Jsem prudký a zlý,
citliví a slabí se mi vyhýbají.

Jsem prudký a zlý,
proč zrovna já a ne někdo jiný?

Psaní

Psaní je kouzlení pomocí pera,
malování krajin mezi slovy. 

Je to milostný příběh pera a papíru.