Kým jsem já? (Otázky zoufalého filozofa.)

Víte, jsem plný textů, plný energie, která by chtěla na papír. Ale dát ji řád, nebo posloupnost, to mi fakt nejde. Tak si jen tak píši, nejčastěji verše, jsou krátké a jdou mi celkem lehce. Ale pravdou je, že psát bych chtěl i věci jiné... Věci, které blíže osloví lidskou duši, úvahy, náměty k zamyšlení. Pravda i nad básněmi se člověk může zamýšlet. Prý jsou nyní lidé vice otevřeni básním, no tak snad... :-)

Jsem básník, nebo léčitel snad?
Jsem bardem, či jen malým mužem na konci všech řad?

Ano stále si kladu tyhle otázky, mám pocit, že jsem nikým. Jen malou tečkou na velké mapě života, kterou občas někdo rozmázne podrážkou.....

Tak kde je ten pravý smysl toho mého bytí? Je to jen stín mého vlastního tušení, mé touhy? Nebo je to jiskra naděje na pozadí? Je opravdu nutné prožívat ta zoufalá muka? Stále se prát o své místo na světě, usilovat o ten kousek žvance, kterým naplníš žaludek? Tak kde je ten pravý smysl?!

A kde je tedy nakonec ten život?

Obrázky

Obrázky bez lásky
nemají provázky.
Nemají provázky
co k nebi by sahaly.

Co k nebi by sahaly
a druhé volali.

Ti lidé bez lásky
co hledají provázky
aby si prohlédli
nebeské obrázky...
Marně pak hledají
na nebi provázky...

Přednáška....

Melem, melem mlýnem slov,
nikdo neví kdy má dost.
Slova řeší situaci,
kterou nikdo nezná.
Koukám z okna jak se mračí,
je tu konec března...

Umím se radovat jako kotě?

Tak jako každý člověk i já jsem si vyzkoušel přijmout do svého života novou bytost. V mém případě je to kočka. No tedy zatím pouze kotě. Takovéto kotě co si se vším hraje a stále závodí s imaginárním sokem. Je to velmi zajímavý tvor, hraje si se vším co mu padne pod tlapky. třeba kus papíru, igelitový pytlík, víčko od minerálky a třeba i kousek jablka, který vám spadne na zem. Hraje si prostě se vším.

I já bych si přál být takto bezprostřední, vystačit si se vším co mi stvoření nabízí a netoužit po něčem dalším. Vždyť i to kotě netouží po ničem jiném. Jeho základní potřeby jsou uspokojeny, denně jej krmíme, když je mu smutno přijde a my jej pohladíme. Takže se skutečně zabývá jen tím, co ho skutečně naplňuje, co mu přináší radost, potěšení. Hraje si a to se vším...

I já bych si přál tohle umět. Vždyť stvoření mi nabízí vše co potřebuji a já stále toužím po něčem navíc. Po novém kole, po větším baráku, krásnější zahradě, častějším kontaktu s mou milou. No prostě po čemkoli... stále toužím. Ve výsledku to tedy znamená, že nejsem spokojen s tím, co vlastně mám a mám to je opravdu mnoho. Milující ženu, krásnou práci, velký byt, dostatek jídla, oblečení i pohodlí a dokonce i teplou sprchu... :-)

V čem je tedy problém, že se neumím radovat jako to malé kotě?
Proč já ztrácím neustále čas tím, že po něčem toužím? Že stále hledám lepší nabídky na internetu? Jak to, že neumím jako to kotě, si doma hrát, třeba jen s peřinou? Dojít si pro pohlazení ke své milé, dát si mou oblíbenou kávičku a prostě se jenom usmívat na svět? Proč to tedy neumím?!

Kdo ví, asi jsem něco ztratil, něco co stále hledám ve svém životě. Třeba doufám, že v těch nabídkách, které stále procházím na internetu, skutečně naleznu to co mi ke štěstí chybí.... Ale naleznu to skutečně?

Sen

Jsem jenom sen,
vklouzl jsem sem.
Kdo chce mě spatří,
a bude šťastný.
V myšlenkách,
v srdci svém,
spatří mě každý den.
Ve štěstí s radostí,
bez všedních starostí...

Návrat

Dlouho jsem se toulal,
- dlouho jinde žil.
Nikdy jsem však nevěděl
a ani nijak netušil,
jak milován jsem matkou byl,
s otcem svým se rozkmotřil...
Nechtěl jsem se vracet domů,
v obavách jsem žil...

Nyní jsem však s vámi šťastný,
když rodný práh jsem překročil.
Netušil jsem jaká síla,
jaká láska okolí,
uvítá mě když se vrátím,
tam kde rány nebolí...