Umím se radovat jako kotě?

Tak jako každý člověk i já jsem si vyzkoušel přijmout do svého života novou bytost. V mém případě je to kočka. No tedy zatím pouze kotě. Takovéto kotě co si se vším hraje a stále závodí s imaginárním sokem. Je to velmi zajímavý tvor, hraje si se vším co mu padne pod tlapky. třeba kus papíru, igelitový pytlík, víčko od minerálky a třeba i kousek jablka, který vám spadne na zem. Hraje si prostě se vším.

I já bych si přál být takto bezprostřední, vystačit si se vším co mi stvoření nabízí a netoužit po něčem dalším. Vždyť i to kotě netouží po ničem jiném. Jeho základní potřeby jsou uspokojeny, denně jej krmíme, když je mu smutno přijde a my jej pohladíme. Takže se skutečně zabývá jen tím, co ho skutečně naplňuje, co mu přináší radost, potěšení. Hraje si a to se vším...

I já bych si přál tohle umět. Vždyť stvoření mi nabízí vše co potřebuji a já stále toužím po něčem navíc. Po novém kole, po větším baráku, krásnější zahradě, častějším kontaktu s mou milou. No prostě po čemkoli... stále toužím. Ve výsledku to tedy znamená, že nejsem spokojen s tím, co vlastně mám a mám to je opravdu mnoho. Milující ženu, krásnou práci, velký byt, dostatek jídla, oblečení i pohodlí a dokonce i teplou sprchu... :-)

V čem je tedy problém, že se neumím radovat jako to malé kotě?
Proč já ztrácím neustále čas tím, že po něčem toužím? Že stále hledám lepší nabídky na internetu? Jak to, že neumím jako to kotě, si doma hrát, třeba jen s peřinou? Dojít si pro pohlazení ke své milé, dát si mou oblíbenou kávičku a prostě se jenom usmívat na svět? Proč to tedy neumím?!

Kdo ví, asi jsem něco ztratil, něco co stále hledám ve svém životě. Třeba doufám, že v těch nabídkách, které stále procházím na internetu, skutečně naleznu to co mi ke štěstí chybí.... Ale naleznu to skutečně?