Návrat

Dlouho jsem se toulal,
- dlouho jinde žil.
Nikdy jsem však nevěděl
a ani nijak netušil,
jak milován jsem matkou byl,
s otcem svým se rozkmotřil...
Nechtěl jsem se vracet domů,
v obavách jsem žil...

Nyní jsem však s vámi šťastný,
když rodný práh jsem překročil.
Netušil jsem jaká síla,
jaká láska okolí,
uvítá mě když se vrátím,
tam kde rány nebolí...

Umíme milovat

„Srdce se zalije bolestí, slzy se vyhrnou z očí a my se ptáme: jsme vůbec ještě lidmi? Objeví se před námi naše minulost, to jak jsme ukřivděně křičeli na druhé v touze získat jejich lásku, získat nad nimi moc a vlastnit jejich cit k sobě...

Sedíme tady a brečíme do dlaní, říkáme si, že pro nás už život nemá cenu... Vidíme všechno to zlo, co se za námi vleče a chceme zemřít....

Snadné by to bylo uniknutí, ale vyšší spravedlnost nám nedovolí umřít, nedovolí nám se opět uzavřít do bolavé bubliny...

... kdesi v dálce se objeví malé světýlko, jiskřička, která se k nám pomalu přibližuje a říká nám... Jsi milován/milována, vstaň a pojď se mnou. Vstáváš, bereš neznámou bytost za ruku a kráčíš vedle ní do míst, která jsi nikdy neviděl...

Ukazuje ti, jako v televizi, krásné obrazy z tvého života. A ty vidíš, že jsi nežil/a až tak špatně. Žes tam přeci jen měl/a jiskřičky bezpodmínečných darů nebo pomoci druhým. A říkáš si, že tvůj život nebyl až tak zbytečný.

Slzy ti přestanou téct, začneš se pomalu usmívat, dál držíš neznámou bytost za ruku a uvědomuješ si, že vlastně nevíš kde jsi. Chceš se jí na něco zeptat, ale nejde to. Bytost tě pouští, usměje se na tebe, pohladí tě po vlasech, zahřeje tvou hruď a tobě se najednou začne chtít žít. Začneš chtít opravdu milovat, rozdávat to, po čem jsi celý život toužil/a, lásku...

Neznámá bytost se vzdaluje. Zůstává v tobě krásný pocit a ty zjišťuješ, že sedíš ve svém pokoji... Jsi zmatený/á, ale ten pocit zůstává... Víš kým jsi a co máš dělat. Jdeš za svými dětmi, do práce a nikdo tě nepoznává...

Jsi novým člověkem, neseš svou sílu hrdě před sebou a láska prostupuje Tvůj život. Nyní skutečně jsi, UMÍŠ MILOVAT.“

Kráčej dál...

Hledej svůj střed,
hledej svůj směr,
hledej si cestu,
po které jdeš.

Jen nezapomínej:
„Cesta ke světlu je tvůj směr“.
S duší vprostřed hrudi,
nalezneš co hledáš,
nalezneš co chceš.

Půjdeš dál šťastný,
půjdeš dál s úsměvem.
Půjdeš dál tam,
kde leží tvůj sen.

Neboj se cesty,
neboj se změny,
neboj se neznámých dní.
Nyní jsi s Bohem
navždycky spojený.

Jen taková je cesta,
ke světlu stezka,
po které kráčíš
a úsměv na tváři máš....

Rýma

Rýmuje se rýmuje,

rýma na zdi šprýmuje.

Každý hledá svoji cestu,

jako starou dobrou vestu.

Smrt, co nám přináší...

Smrt, co je to smrt? Přechod do nikam? Prázdnota? Nebo přechod do jiného světa, reality. A jaká je ta realita? Je lepší či horší? A musíme se bát smrti?

Zemřel mi člověk, dalo by se říct, že v náručí. Nebyl můj blízky, ale byla to žena o kterou jsem se staral v rámci své práce. Byla moc milá a měl jsem ji rád. Vždy jsem se bál smrti a teď jsem ji byl přímo vystavený. Tváří v tvář.

No nezhroutil jsem se, proč taky. Paní v klidu dodýchala, usnula. I její věk už byl poměrně vysoký a poslední okamžiky života měla spíš prázdné než plné. Už spíš jen tak přežívala. Ale krásně se usmívala, když jsem ji někdy přišel ošetřit. Sice mlčela, ale byla moc milá. Líbila se mi.

Většina našich klientů pouze vegetuje, vypadá to jako čekání na smrt. Spíše je to smutné, než chvályhodné, že toto společnost dopouští, ale je pravdou: „tito lidé si to vybrali sami“ vybrali si svůj osud a teď ho žijí. A já jako nedílná součást jejich života jim ho pomáhám naplňovat. Dávám jim léky, krmím je, přebaluji, ukládám k spaní i probouzím. Jsem jim takovým průvodcem na konci jejich života. A měl bych asi i umět nechat je umřít, být jim blízkým přítelem i v okamžiku smrti. A umím já to vůbec? Sám nevím...

Dnešní zkušenost byla první, která mě potkala. Nebál jsem se jí, nebo snad jo? Celý život jsem se tomu snažil vyhýbat. V mých přáních rostla touha nikdy tomu nebýt nablízku. A dnes jsem musel. Konečně se nalezla v mém přání skulinka, kterou mohlo proniknout to, co jsem nikdy nechtěl vědomě dělat. Ale to tak bývá, věci které si nepřejeme se nám zcela jistě jednou splní. Zvláště pak, když si je nepřejeme velmi silně... :-) vesmír nezná NE, proto slyší jen to co je za ním a to nám vždy splní.

Jestli potom není lepší si místo věcí které si nepřejeme, si věci jen prostě přát. Proč si často něco nepřejeme? Jako třeba nepřejeme si být chudí, no a jsme. Proč? No proto, že vesmír nezná NE. Slyší jen: "přejeme si být chudí..." tak nám to splní. Vesmír nás nesmírně miluje, proto nám splní jakékoli přání jenž vyklíčí v našem srdci... Proto možná bude lepší si věci přát, než nepřát. Zcela jistě se nám splní, když to je vždy pouze v našich rukou. Ale k tomu se dostanu později. Teď zpět ke smrti.

Je smrt zlá, či nikoli? Často si říkáme, když zemře někdo mladý, jak je to nespravedlivé, tudíž smrt je zlá a proto se jí i bojíme, může přijít kdykoli a my nevíme kdy. Pak je tu ale okamžik, jako ten, který jsem dnes zažil já, že umře člověk, pro kterého je smrt spíš vysvobozením a to pak říkáme, jak je smrt hodná, že přišla... Vždyť už vlastně jen ukrátila trápení dotyčného. No, ale je tedy smrt opravdu zlá, nespravedlivá, či nikoli? Toť otázka a odpověď? Nikde... :-)

Ale myslím si, že k lepšímu pochopení smrti si musíme ujasnit ještě jednu věc a tou je existence života mimo nám běžně známý svět. Tím myslím existenci života mimo tělo, život po smrti a existuje vůbec smrt? A to už je pro mnohé z nás přeci jen trochu větší oříšek. No a protože nejme líní, zkusíme ho nyní rozlousknout, nebo se k tomu alespoň přiblížit. Ale pouze každý sám. Odpověď určitě najdeme v okamžiku klidu, s otevřenou myslí i srdcem. Sami se svými myšlenkami, zbavenými strachu a přání....

Hledejte a pište. Opravdu vážně se nad tím zamýšlejte, ne při televizi, ani při vášnivých diskuzích, opravdu někde o samotě, kde vás nic nebude rušit, kde budete jen vy, vaše mysl a přání najít ve svém srdci odpověď... :-)

Štěstí, učiň druhého šťastným.

    Zkuste alespoň jednoho člověka ve svém životě učinit šťastným. Taky jsem si to přál, učinit někoho šťastným, alespoň jednoho člověka. Vybral jsem si svou přítelkyni. Opravdu moc jsem se snažil učinit ji šťastnou, nicméně moc se mi to nedařilo. V životě jsem za sebou nechal více nešťastných lidí než šťastných, alespoň podle toho jak si pamatuji. Tak jsem fakt chtěl dosáhnout toho, že někoho učiním šťastným. A to skrze partnerský vztah. Ty mi šli vždy nejhůře.

    Po letech práce na sobě a ve vztahu jsem zjistil, že jediným člověkem, kterého mohu učinit šťastným jsem vlastně jen já. Není to nikdo jiný. A teď teprve začíná ta opravdová hra se štěstím...

    Zkuste být šťastný, když ani pořádně nevíte co je to štěstí a hlavně co vám štěstí přináší. Zjistíte, že to nejsou jen povrchní věci, jako je pěkný sex, dobré jídlo, klidná práce a slušný příjem. Naopak, tohle vám štěstí skutečně nepřinese. Tak kde hledat? Tím že učiním druhého šťastným? No zkusme to... Ale to taky nevychází. Stále nejsem šťastný. A mohu být skutečně šťastný? Jde to vůbec? Jak tedy...

Pro tebe

Jsi jak světlá labuť okřídlená,
dáváš mi svou krásu.
Ve tvém těle s duší tvojí,
hledám denně spásu.

Jsi jak anděl s duší světlou,
s tělem hebkým jako květ.
Jsi ta žena, moje vše,
to pro tebe jsem prošel svět.